Dobré sousedské vztahy může narušit mnoho faktorů. Štěkající pes, kouř ze zahradního grilu, hlučné děti u bazénu, nebo sporná přístupová cesta k pozemku. Někdy ale za spory mohou i (ne)obyčejné třešně, nebo třeba angrešt.
Bydlím na předměstí malého města, kam denně dojíždím do práce. Pracuji v advokátní kanceláři, takže často vidím řadu případů, kdy si lidé navzájem hází klacky pod nohy. Úplně zbytečně. A pokud právě nepracuji, probírám s kolegy v kuchyňce u kávy, jak kdo kdy byl na koho hnusný a navzájem se plácáme po ramenou, ještě že my jsme lepší.
Dnes večer jsem se ale přistihla, jak se i já nechávám formovat okolím a přejímám úplně nesmyslný vzorec chování. Právě jsem zalévala zahrádku, když najednou vidím mladou paní, jak za mým plotem vesele telefonuje a trhá si plody z angreštu, jenž mi mezi plaňkami prorůstá směrem do silnice. Úplně jsem pocítila jakousi nespokojenost s její drzostí.
Ten angrešt je výborný, to ano, ale co si ho má co trhat cizí člověk? Ať si zasadí svůj angrešt. Já tu platím hypotéku na dům, já ty keře stříhám a já mám na něj tedy nárok. U nás na vesnici jsou sice všichni zvyklí, že mi nosí například třešně a já jim později dávám na oplátku švestky, nebo mi sousedka z nějaké části svojí úrody upeče koláč, ale tohle?
Pak jsem se ale zamyslela a zastyděla jsem se sama nad sebou. Co se to s námi stalo? Kde jsme vzali ten majetnický pud? Nebylo to přeci to nejhezčí, co jsme v dětství zažívali? Když jsme právě v létě otrhávali jablka v sadech, třešně od sousedů a louskali ořechy, co nám vůbec nepatřily? Jak jsme se divili, když nám paní hubovala, že to není naše. V našem nepokaženém dětském pohledu jsme to nechápali.
A tak se tak dívám na tu paní a na ten angrešt a říkám si, že je to vlastně hezké. Keřík je obsypaný, vlastně ani nevím, co s tím budu dělat. Ani vloni jsem ho neočesala. Možná ho letos otrhám, možná něco zavařím pro děti a možná bych měla jít dát něco sousedům. Obzvlášť těm, kteří mají děti, aby měli na koláč. Možná bych si také měla víc hledět toho, co mám pod nosem. Možná ta paní šla kolem našeho plotu právě proto, že ví, že tam ten angrešt každým rokem roste.
Možná bych neměla tolik řešit sousedovic zelenější trávník o přestávkách v kuchyňce. A tak jediné co mě napadá, je legendární hláška Heduš z Homolků: „Pojďme si slíbit, že na sebe budeme hodný“ a taky to, že ten angrešt letos nebudu stříhat. To proto, aby rostl ven a dělal lidem malou radost. Protože z malých radostí, se skládá štěstí.
Chcete si vydělávat psaním podobných článků? Napište nám
Víte o tom, že plody na větvi ze sousedovic jabloně trhat nesmíte, ale jakmile spadne jablko na váš pozemek, je vaše? Máte-li s uvedenou problematikou vlastní zkušenosti, napište nám do diskuze. A jestli se vám článek líbil, sdílejte ho, prosíme, dál. Děkujeme.
