Velká část dětí doma žadoní, aby mohly mít svého vlastního domácího mazlíčka. Když k tomu nakonec rodiče svolí, padá volba na různé hlodavce, kočku či psa. Málokdo si ale uvědomuje, jak mnohdy náročná je péče o zvíře.
Je to i příběh paní Milady, která po domluvě se synem a snachou koupila svým dvěma vnoučatům za vysvědčení malé štěně.
Touha po domácím mazlíčkovi
Malé děti mají často potřebu sdílet svůj volný čas s nějakým domácím mazlíčkem, jemuž by mohly věnovat svou pozornost. Ne všichni rodiče jsou tomu pozitivně nakloněni. Vědí totiž, kolik starostí s tím bývá spojeno. Není to jen pravidelná péče o stravu či prostředí, ve kterém zvíře žije, ale také je nutné vzít v úvahu finanční stránku, aby domácí mazlíček nestrádal.
Paní Milada si toho všeho byla vědoma, když kupovala malé štěně maďarského ohaře svým vnoučatům jako odměnu za vysvědčení. Samozřejmě, že se předtím poradila se se svým synem a snachou, kteří s tím souhlasili. Všem se to zdálo jako dobrý nápad. Do rodinného domu pes přece patří, navíc se děti naučí zodpovědnosti, když budou mít na starost domácí zvíře.
Radost ze štěněte nebrala konec
Malé štěně nalezlo v Miladiných vnoučatech veselé kamarády. Děti byly nadšené, že se konečně dočkaly a mají vytoužené vlastní zvířátko. Ihned mu vymyslely jméno, a protože měly prázdniny, tak měly čas si s ním hrát. Horší to bylo s loužičkami a hromádkami, jež za štěnětem častokrát zůstaly. Úklid té spouště byla práce navíc, která dětem nebyla moc po chuti. Babička vnoučatům vysvětlila, že je třeba štěňátko čistotě učit. Třeba tím, že ho vezmou na procházku a budou ho hodně chválit za to, když potřebu vykoná venku.
Babi, radši si štěně zase vezmi
Uběhly asi tři týdny a radost ze štěněte z dětí postupně vyprchala. Bylo s ním hodně starostí. Kromě toho už stačilo zničit tatínkovy přezůvky a mamince proutěný košík na drobnosti. A oheň byl hned na střeše. V rodině nikoho příliš nebavilo se štěnětem chodit několikrát za den ven ho vyvenčit. Navíc bylo jak z divokých vajec a vyžadovalo neustálou pozornost, které se mu ale od rodiny příliš nedostávalo.
Rodiče chodili do práce a spoléhali na to, že péči o psa převezmou na svá bedra právě děti. Ty ale živá hračka přestala bavit. A tak syn navrhl paní Miladě, jestli by si štěně nechtěla vzít k sobě. Je přece v důchodu a času na něho by měla hodně. Když se budou chtít děti s ním chvíli pomazlit, budou mít příležitost u ní.
Jak se z Milady se stala pejskařka
Co jiného paní Miladě zbývalo, než se o štěně začít starat sama. Jako mladá psa už jednou měla, takže to pro ni nebyla taková novinka. Mrzelo ji ale chování vnoučat a také syna a snachy. Kdyby věděla, že to takto dopadne, psa by dětem nekupovala. Přece jim říkala, že to není tak jednoduché a péče o zvíře vyžaduje od chovatele pravidelnost a zodpovědnost.
Dlužno dodat, že štěněti se u paní Milady dařilo. Našla v něm parťáka na procházky i výlety do přírody. A také už nebyla ve svém domku sama, když před lety ovdověla.
Máte nějakou podobnou zkušenost? Napište nám do diskuze. A jestli se vám článek líbil, sdílejte ho, prosíme, dál. Děkujeme.
