Ekonomická výhodnost provozu elektromobilu je stále ještě otázkou, která motoristickou veřejnost rozděluje. Svůj pohled na situaci přinesl Jan Staněk, aka Electrodad
Záleží nejen na úhlu pohledu, ale pochopitelně především na tom, zda se srovnává srovnatelné. Tedy i čas nutný k dobití elektromobilu v porovnání s časem k doplnění nafty nebo benzínu do nádrže konvenčního vozu.
Je to logické. Když si vystačím s pomalým dobíjením přes noc doma v garáži, může mě, podle typu vozu, vyjít jeden kilometr i na méně než jednu korunu. Když ale budu chtít dobít auto z deseti procent na sto tak rychle, jako bych doplnil nádrž paliva, ve které také zbývá posledních 10 %, může mě kilometr s elektromobilem vyjít mnohem dráž než s autem, které je poháněno spalovacím motorem. Tak trochu oklikou se k tomu dostává i komentář Jana Staňka
V závislosti na spotřebě konkrétního elektromobilu lze konstatovat, že ujetí 1 kilometru vyjde při využití ultrarychlého dobíjení uživatelé přibližně na 1,5 až 3 koruny
Úspěch rozvoje elektromobility stojí ve své podstatě na třech pilířích. Prvním z nich je dostupnost a cenová konkurenceschopnost samotných automobilů. Tímto hlediskem jsem se zabýval v samostatné úvaze. Druhou klíčovou záležitostí je rozvoj infrastruktury pro nabíjení a třetí je cena samotného „paliva“. Opravdovým zlomovým bodem bude pro většinu lidí chvíle, kdy budou přesvědčeni, že elektromobilita je pro ně ekonomicky i prakticky výhodnějším řešením, a to bez ohledu na to, jestli vnímají jako zajímavější jízdu elektromobilem nebo autem se spalovacím motorem. V této úvaze bych se rád zaměřil na praktické využití stávající infrastruktury a cenový pohled na provoz elektromobilu.
V České republice máme aktuálně přes 5200 nabíjecích bodů a asi 30 tisíc registrovaných elektromobilů. S tímto poměrem i s přihlédnutím k tomu, že velká část majitelů elektromobilů má možnost dobíjet mimo veřejné stanice, je vytíženost veřejných nabíjecích bodů přibližně tříprocentní.
Klíčová otázka dnešní doby: Kde nabíjím nejčastěji
Už dnes je elektromobilita velmi zajímavou alternativou pro všechny ty, kteří mají možnost dobíjet automobil přes den v práci nebo přes noc či o víkendu doma. Elektromobilisté pak jezdí většinu času bez potřeby zastavovat za účelem doplnění energie. Moje vlastní zkušenost ukazuje, že majitel elektromobilu s přístupem k třífázové zásuvce, který tráví na cestách hodně času a ročně najede přibližně 70 tisíc kilometrů, jezdí přibližně ze 70 procent bez potřeby využití veřejných dobíjecích stanic. S tím souvisí samozřejmě i ekonomický pohled na provoz, protože domácí „pomalé noční nabíjení“ střídavým proudem (AC) je ve srovnání s veřejnými místy znatelně, cca o 50 % levnější. Nehledě k tomu, když máte možnost využít elektřinu vyrobenou vlastní fotovoltaikou. V takovém případě jezdíte s elektromobilem doslova za zlomek ceny ve srovnání s jakýmkoli autem s tradičním motorem. Konkrétně se k cenám dobíjení ještě vrátím níže.
Rychlé dobíjení na dlouhých cestách nestačí, je třeba ultrarychlé
Především na delších cestách je pro řidiče logicky zásadním hlediskem na provoz elektromobilu rychlost doplnění „paliva“. Naplnění nádrže benzínem nebo naftou trvá spolu se zaplacením v závislosti na provozu na dané čerpací stanici řekněme 7 až 10 minut. Pro řidiče elektromobilu je pak zásadní rozdíl, jestli dobíjí své auto 20 nebo 35 minut. Zde je třeba připomenout, že rychlost nabíjení baterie elektromobilu závisí na dvou věcech - na výkonu dobíjecí stanice a schopnosti automobilu daný výkon využít.
Většina elektromobilů, které jsou aktuálně na trhu, umožňuje využít dobíjecí výkon mezi 100 až 210 kilowatty. Přes 740 takzvaných rychlodobíjecích DC stanic nabízí přitom maximální výkon 50 až 75 kW, tedy méně, než si dokáže automobil „vzít“. Tato forma dobíjení je proto smysluplná například na ulicích nebo v obchodních centrech, kde majitel dobije během řekněme hodiny baterii svého elektromobilu z 10 do 90 % v průběhu vyřizování věcí nebo nakupování a pokračuje dál v cestě. Na dálkových trasách je rychlodobíjení uvedeným výkonem vhodné spíš jako doplňková služba pro částečné doplnění energie baterie.
Na dálkových trasách se v současné době staví především ultrarychlé DC nabíjecí stanice, které lze rozdělit do dvou kategorií. První dokáže dodat maximální výkon mezi 75 až 180 kilowatty, těch je nyní v Česku 363 a nabízí 683 nabíjecích míst, což už udělá v kombinaci s e-autem, které umí výkon využít, spoustu muziky. V reálných podmínkách při úvaze spotřeby cca 20 kW na 100 km lze tak s přihlédnutím k nabíjecí křivce dostat do auta během půlhodinového nabíjení energii zhruba na ujetí 300 km.
A pak tu máme rozšiřující se síť HPC stanic (z anglického High Performance Charging) které nabízí přes 130 nabíjecích stání a dokáží poskytnout 180 až 400 kilowatt. Využití jejich plného výkonu samozřejmě závisí na elektromobilu. Jako první uvedlo na trh elektromobil s 800voltovou architekturou a nabíjecím příkonem 320 kW Porsche a dnes je obdobných vozů na trhu už několik. Během 20minutového nabíjení lze tak dobít e-auto na cca 400 km. To už je z mého pohledu velice komfortní poměr doby jízdy vůči době nabíjení, nehledě k tomu, že bez pravidelných přestávek po cca 3 hodinách jízdy nelze bezpečně na dálkových trasách řídit jakýkoli automobil.
Trh se velmi rychle mění a poskytovatelé průběžně navyšují podle možností i vytíženosti výkony na jednotlivých místech a staví nové větší nabíjecí lokality. Kam se bude posouvat ultrarychlé dobíjení dál? To je otázka, na kterou neumíme jednoznačně odpovědět. Výkony dobíjecích stanic se postupně navyšují a faktem je, že v Číně začínají dnes přicházet na trh elektromobily, které dokáží využít nabíjecí příkon kolem 500 kilowatt a rychlost nabíjení pod 12 minut
Kolik stojí jízda 430koňovým elektromobilem?
Pojďme k reálným cenám. Při pomalém domácím nabíjení s využitím třífázové zásuvky vyjde většinu lidí jedna kilowatthodina aktuálně přibližně na 5 korun. To znamená, že při jízdě velmi výkonným elektromobilem, jako je Porsche Taycan Plus s výkonem 435 koní a jeho průměrné spotřebě 20 kWh/100 km při předpisové jízdě vyjde ujetí jednoho kilometru zhruba na jednu korunu. Už tahle informace zní extrémně zajímavě. Nicméně ve chvíli, kdy nabíjí majitel elektromobil během slunečného dne z vlastní fotovoltaiky, tak jezdí reálně zdarma.
Jak tomu bude v případě potřeby využití ultrarychlé dobíjecí stanice? Tady přichází do hry ekonomika jednotlivých provozovatelů stanic. Někteří výrobci elektromobilů dávají svým zákazníkům k dispozici vlastní dobíjecí karty, které lze využít u většiny provozovatelů rychlodobíjecích stanic a s jejich využitím lze dobíjet automobil výhodněji než za standardní cenu s tím, že podmínky jednotlivých automobilek se liší. S nabíjecí kartou od Porsche má majitel elektromobilu možnost využít ultrarychlé dobíjení u sítě Ionity, kde zaplatí 10 Kč/kWh. Za využívání karty si Porsche standardně účtuje paušál 600 korun měsíčně, ten však majitelům nových aut první tři roky neúčtuje. V popsaném režimu s využitím ultrarychlého dobíjení stojí ujetí jednoho kilometru asi 2 koruny.
Obdobný model vlastních karet nabízí i další automobilky a také jednotlivé sítě provozovatelů dobíjecích stanic. To ve výsledku znamená, že u stejné stanice dobíjí uživatelé svůj elektromobil za různé ceny podle toho, které dobíjecí karty si platí. V nedávném videu jsem se zaměřil podrobně na infrastrukturu a ceny ultrarychlého dobíjení na naší nejvytíženější dálnici D1. Ultrarychlé dobíjecí stanice jsou zde k dispozici každých přibližně 30 až 40km a cena za kilowatthodinu se zde pohybuje s využitím různých dobíjecích karet přibližně od 10 do 15 korun za kilowatthodinu. V závislosti na spotřebě konkrétního elektromobilu (spotřeba se pohybuje mezi cca 13 až 23 kW/100 km) lze pak konstatovat, že ujetí 1 kilometru vyjde při využití ultrarychlého dobíjení uživatelé přibližně na 1,5 až 3 koruny.
