Pokud máte třeba slabé srdce, každý se bojí, kdykoli vás u něj jenom píchne. Když máte zlomenou nohu, nosí vás na rukou. Ale u mojí nemoci i ti nejbližší vidí jen to, že jsem jako spící panna, líná a ufňukaná.
Nedávno měla jedna moje příbuzná depresivní epizodu. Má toho hodně a udělala několik zásadních špatných rozhodnutí, které ji dobíhají stále dokola. Ve své panice a s pocitem naprostého zoufalství odešla od partnera. Téměř, nebo snad úplně bez výjimky, ji všichni odsoudili. Opět. A tak její neléčená deprese skončila tím, že se uzavřela do sebe a už nevěří ani svému stínu. Nosím jí jídlo, pití, léky na alergii a o ničem nemluvíme, protože v této chvíli na to nemá sílu. Proč to jiní nechápou, a já si troufám říct, že ano?
Naprosto nesouvisející náhodou o několik týdnů později, postihla depresivní epizoda i mě. Nevím přesně, co jí spouští, mám středně těžkou vrozenou depresi a léčím se s tím už roky. V praxi to vypadá tak, že z ničeho nic mi začne klesat sebevědomí, sebeúcta, začnu být nesnesitelně unavená, nesoustředěná a ztrácím chuť jít dál. Dříve se mi dokonce stávalo, že jsem měla fyzické bolesti, a dokonce jsem nemohla vstát bolestí na nohy.
Mnohokrát mi lékaři říkali, ať si to nevyčítám, že je to nemoc. Že někdo má cukrovku, jiný slabé srdce a já se prý musím brát, taková, jaká jsem. Nepřepínat se na dřeň, a když mám propad, mám dodržovat takové zásady, aby to odeznělo co nejdříve a průběh nebyl ještě horší. Bohužel ale pro nás, kteří takovým hendikepem trpíme, tato nemoc není navenek v podstatě vůbec vidět.
Ono totiž, pokud máte například cukrovku, každý pozná že je vám zle. Nikdo vám proto neříká: „Sněz ten dort, jsi na svatbě, to nemáš kousek slušnosti“? Pokud máte třeba slabé srdce, každý se bojí, kdykoli vás u něj jenom píchne. Ale u této nemoci i ti nejbližší vidí jen to, že jste jako spící panna, líná, na nic a ufňukaná. Když se mi udělá lépe, omluvím se za všechno všem, ale to už je, jak se říká, s křížkem po funuse. Následně přichází kocovina, kdy mám potřebu klidu, ale už se mi nechce umřít. Už dokážu vidět i jinak než jen černě a přichází malé radosti. Točí se mi hlava a mám hlad, protože je to neurologická porucha, nikoli špatná nálada a tělo je nesmírně vyčerpané.
V souvislosti s tím mi dochází, že jakkoli se opravdu snažím, léčím a medikuji, ubližuje moje deprese mně i ostatním. Mám snahu se schovávat, ale po pár dnech přichází výčitky od okolí, že jsem nespolehlivá a myslím jen na sebe. Ano, je to tak. Nemoc, ať je jakákoli, pohlcuje nás všechny. Nás nemocné svými přirozenými projevy, naše okolí pak trpí změnou, omezením a v případě, že se jedná o viditelnou nemoc, i strachem o blízkou osobu. A víte, že se říká, že středně těžká deprese je nebezpečnější, než ta těžká?
Nakonec bych ráda napsala vzkaz všem, kdo si prochází těžkým obdobím. Vše je jen dočasné a dejte si proto čas, ať se tělo může zahojit. Stejně jako například zlomená kost. A těm, kdo touto fází prochází proto, že mu onemocněl někdo blízký, dejte také čas. Neberte si osobně, že se za sebe tak stydí a touží být sami. Zároveň ale, pokud je to pro vás neúnosné, nenechte se stáhnout na dno a buďte natolik silní, že odejdete. Z vlastní zkušenosti totiž vím, že to může být srovnatelně těžké břemeno pro nemocného i pro vás.
Cítili jste se někdy vyčerpaní péčí o někoho blízkého? Byla vaše péče kvitována? Napište nám do diskuze. A jestli se vám článek líbil, sdílejte ho, prosíme, dál. Děkujeme.
