Jan Antonín Baťa vymýšlel projekt dálnice ještě v době, kdy tohle slovo v češtině vůbec neexistovalo. Měla protnout celé tehdejší Československo, jezdit po ní měly i trolejbusy a za použití měli řidiči platit.
Dálnice, která se měla stát páteří československé silniční sítě, byla velkolepým plánem Jana Antonína Bati. Projekt, známý jako Baťova dálnice, měl být první moderní dálniční komunikací v Československu a měl protnout Československou republiku z Prahy až na Zakarpatskou Ukrajinu. Dálnice měla začínat v Chebu na západě a končit ve Velkém Bočkově na ukrajinsko-rumunských hranicích.
Plánování a výstavba
Jan Antonín Baťa si uvědomoval, že efektivní dopravní spojení je klíčem k hospodářskému růstu. Proto už v roce 1937 začal pracovat na plánu dálniční sítě, která by spojovala důležité průmyslové oblasti Československa, přičemž se záměrně vyhýbala přeplněným městům jako Praha a Brno, aby se snížilo riziko dopravních zácp a zvýšila se plynulost dopravy. Plán zahrnoval i možnost zavedení mýtného, což bylo v té době velmi progresivní myšlenkou.
Technické specifikace
Baťova dálnice měla být unikátní nejen svým rozsahem, ale i technickými parametry. Název "dálnice" byl odvozen od slova "dálkový", což mělo naznačovat její zaměření na dlouhé vzdálenosti. Název údajně vymyslel český stavební inženýr Karel Chmel. Projekt už tehdy zahrnoval moderní prvky, jako například mimoúrovňové křižovatky, které by umožnily plynulý provoz bez nutnosti zastavování. Dálnice měla být na dvou třetinách své délky betonová a na zbývající třetině dlážděná, což mělo zajistit její dlouhou životnost a odolnost vůči opotřebení.
Plánovaná rychlost a inovace
Dálnice byla projektována na rychlost až 120 km/h, což bylo v té době nevídané. Baťa dokonce uvažoval i o tom, že by na dálnici jezdily také trolejbusy, což by umožnilo ekologičtější přepravu cestujících. Projekt také zahrnoval vybudování tzv. zásobišť, tedy odpočívadel s kompletním servisem pro řidiče, což bylo na tu dobu velmi pokrokové. O dálnici, resp. její jednotlivé úseky, se měli starat „cestmistři“ a bylo dokonce počítáno i s možností hlásné služby pro případ nehod a poruch vozidel.
Další zajímavosti
Baťova dálnice měla mít celkovou šířku 21 – 28,5 metru, což mělo zajišťovat dostatečný prostor pro předjíždění a bezpečnost provozu. Velmi zajímavým faktem je také to, že se uvažovalo o různých typech povrchu – od betonového až po dlážděný. To mělo umožnit srovnání jejich vlastností a výběr optimálního řešení pro budoucnost.
Závěr
Baťova dálnice byla ambiciózním projektem, který bohužel kvůli politickým a ekonomickým problémům své doby nebyl nikdy dokončen. Přesto jeho myšlenky a přístupy k dopravní infrastruktuře zanechaly hluboký otisk v historii československého plánování a výstavby silnic. Dnes můžeme jen spekulovat, jak by tato dálnice změnila tvář Československa, kdyby byla realizována podle původních plánů.
